Určení: Psychologové, laická veřejnost se zájmem o odbornější informace
Autor: PhDr. Petr Cagaš
Doba čtení: 5 min
V psychologii osobnosti rozlišujeme několik osobnostních rysů, kterými se dá celkem plasticky popsat osobnost téměř každého dospělého člověka: Pětifaktorová teorie osobnosti rozeznává pět širokých osobnostních rysů (Hřebíčková, 2011): Emoční stabilitu (oproti neuroticismu), extraverzi (oproti introverzi), otevřenost ke zkušenosti (oproti konzervativnímu založení), přívětivost (oproti nepřátelství a nedůvěřivosti) a svědomitost (oproti ledabylosti). Existují i úspornější řešení s menším počtem faktorů, tak např. teorie Rothbartové (Rothbart & Posner, 2015), vzešlá ze studia typů dětského temperamentu, jež klade důraz na 3 faktory: Pozitivní emotivitu, negativní emotivitu a seberegulaci (překládáme raději takto, neboť tento překlad lépe vystihuje spíše nenásilnou podstatu sebeřízení obsaženou ve třetím faktoru než obvyklé „usilovná kontrola“).
Akademický výzkum osobnosti pomocí sebeposuzovacích dotazníků je tak až v překvapivě dobrém souladu s teoriemi, které vychází z klinických rozhovorů s klienty se složitými psychickými symptomy, jež byli zkoumáni v rámci psychoanalýzy. Melanie Kleinová (1882-1960) ve svých dílech konstatovala u klientů přítomný intenzivní vnitřní boj mezi láskou (libidinózními pudy) a nenávistí (agresivními pudy) (Fonagy & Target, 2005; Mitchell & Black, 1999), který je obtížně řešitelný ve vývojově méně vyspělé tzv. paranoidně-schizoidní pozici. Tento konflikt však dospívá k plnějšímu smíření ve zralejší depresivní pozici. (Pozor! U paranoidně-schizoidní a depresivní pozice nejde o diagnostické kategorie z manuálu pro klasifikaci duševních nemocí, ale o popis vývojových stádií, jejichž názvy jsou psychiatrickou terminologií pouze inspirovány.)
S masivním zjednodušením můžeme pozitivní emotivitu ztotožňovat s láskyplnou motivací (byť toto ve velké míře platí převážně pro širokému faktoru extraverze podřízený úzký osobnostní rys „vřelost“, nikoliv tolik pro „asertivitu“, kdy je motivace k asertivnímu jednání jistě spojena i s agresivními impulzy). Agresivní a nenávistnou motivaci potom spojujeme s negativní emotivitou. (Zde se omlouváme za takto silná slova, využíváme poněkud expresivního jazyka kleiniánské psychoanalýzy.) Nepřekvapí, že subškálami neuroticismu (opaku emoční stability) je v pětifaktorovém osobnostním dotazníku kromě úzkostnosti mj. také hněvivost (Hřebíčková, 2011). Láska, či přesněji libé pocity, vedou motivačně k přiblížení se k žádoucímu objektu, nenávist či nelibé pocity spějí k touze zničit objekt (jako při hněvivosti) nebo k potřebě se objektu vzdálit a vyhnout se mu (jako při úzkosti). Jedná se o pradávné, na druhové úrovni evolucí naprogramované emoce, které úzce souvisejí s motivací k jednání.
Pokud je člověk takto řízen pozitivními a negativními emocemi, pohybuje se poněkud „ode zdi ke zdi“. Typickou diagnózou, pro které je toto jednání typické, je tzv. hraniční porucha, tedy emočně nestabilní porucha osobnosti. Lidé s těmito obtížemi jsou velmi intenzivní ve svém prožívání, obvykle jsou také impulzivní, prudcí, silné emoce je mohou vést k agresivnímu i sebedestruktivnímu jednání. Je pro ně obtížné integrovat lásku s nenávistí v méně vyhrocený, ale hlubší, stálejší a trvanlivější cit. Jeden den mohou intenzivně milovat, druhý se zase utápět v nenávisti.
Aby bylo možné s takto vyhraněnými a nesmiřitelnými emocemi vůbec žít, rozvíjí se v paranoidně-schizoidní pozici nákladné psychické obrany, sloužící k zalátání otevřených psychických ran a k posílení sebeúcty, jako je především štěpění (splitting), popření, projekce a projektivní identifikace. Typické jsou také narcistní obrany jako idealizace (nepřipouštíme si u druhého člověka nic negativního) a devalvace (nedokážeme u druhého člověka nic ocenit, vše se jeví jako hodné pohrdání). Tyto psychické obrany jsou považovány za nákladné, neboť sice mohou být účinné, ale za významnou cenu: Zásadního zkreslení vnímané reality a ohrožení možnosti budovat si s ostatními lidmi zdravější, autentičtější a naplněnější vzájemné blízké vztahy. Podrobněji o psychických obranách viz McWilliams (2015).
Přechod do depresivní pozice se může jevit jako jisté oslabení (předpokládáme, že již název „depresivní pozice“ nezní pro většinu lidí příliš atraktivně), neboť daný člověk již například nevidí sebe jako pouze dobrého a ostatní jako pouze špatné (jako je tomu při užívání obranného mechanismu projekce). S jistým šokem si uvědomí, že i on má své chyby, začíná prožívat vinu a obavy z toho, zda nenávratně nepoškodil svým dřívějším obviňujícím vystupováním své blízké vztahy. Jde o významný vývojový krok, který může být zpočátku poněkud znejišťující, skrývá v sobě však možný posun směrem k laskavějšímu sebepřijetí (uvědomíme si, že nemusíme být dokonalí, neboť nikdo není dokonalý); k akceptování vlastních limitů; ke schopnosti odpouštět a milovat druhé i v případě, že se vůči nám provinili. Vytváří se tedy kapacita k hlubším intimním vztahům a k přijímání světa takový, jaký je, i s jeho četnými nedokonalostmi. Končí tak zbytečné boje s větrnými mlýny, které mohly mít v paranoidně-schizoidní pozici centrální význam. Můžeme říci, že je přechodem do depresivní pozice více aktivován a posilován poslední ze 3 faktorů dle Rothbartové, totiž faktor seberegulace (Rothbart & Posner, 2015). Protichůdné emoce tak mohou být prožívány současně, mísí se do integrovanějšího proudu pocitů, který formuje plastičtější obrázek sebe sama i druhých. Ačkoliv ani tyto integrovanější pocity není mnohdy snadné snášet, je možné je využívat jako rádce pro zralejší rozhodování. Není třeba se v takové míře uchylovat k obranné idealizaci sebe sama, případně k idealizaci partnera (ve stylu uvažování „my versus svět“), není třeba se nechat vláčet velmi intenzivními impulzy.
Depresivní pozice je tedy jaksi „lidštější“ pozicí, člověk již není tak zdánlivě „neprůstřelný“, „neomylný“ a nad věcí, jako v paranoidně-schizoidní pozici, je však schopen hlouběji prožívat i truchlit. Truchlení nad ztrátou je zvláště významným adaptivním mechanismem, který vlastně pomáhá s uvědoměním, kým jsme, co je pro nás důležité a drahé, a pomáhá nám také s posílením identity. Také přijetí vlastní zranitelnosti je vnitřně převážně posilňující.
Jak se přiblížit k depresivní pozici, případně jak ji u sebe udržet? Vhodnou cestou jsou v případě podléhání intenzivním a prudkým emocím ̶ nebo v případě úporné snahy o volní kontrolu nežádoucích impulzů ̶ psychologické konzultace a psychoterapie, případně u závažnějších obtíží kombinovaná léčba (tj. společně s psychiatrickou konzultací a medikací). Pomáhá také posílení seberegulace, které se může dařit i méně očekávanými cestami: Některé výzkumy tak uvádějí blahodárný vliv tzv. kognitivního tréninku na emoční seberegulaci. Konkrétně jsou doloženy benefity tréninku pracovní paměti na emoční seberegulaci (Barkus, 2020). Kognitivní trénink (tedy obvykle v počítačové podobě zadávaná cvičení na pracovní paměť, pozornost, verbální plynulost a další mentální funkce) je časově nenáročný a může pomáhat i s těmi dovednostmi (včetně emočních), které nejsou přímo trénovány. Zajímavou cestou jsou také dechové a meditační praktiky, přehledový článek od italských autorů (Zaccaro et al., 2018) zdůrazňuje klíčovou blahodárnou roli cvičení, u kterých dochází k cílenému zpomalení dechového rytmu. Seberegulace je přitom míněna jako přirozené a laskavé sebeřízení, které nestojí na „vnitřní tyranii“ a perfekcionistické necitlivosti vůči vlastním potřebám ve prospěch dokončení plánu za každou cenu (k odlišení intuitivnější seberegulace x vůlí důsledně řízené sebekontroly viz Kuhl & Baumann, 2021). Zmíněné individuální cesty k posílení seberegulace jsou vhodné, v případě závažnějšího trápení nebo dokonce dlouhodobých obtíží je však nezbytné se obrátit na odborníka v oblasti duševního zdraví, neboť v souladu s poznáním z depresivní pozice tvrdíme, že jsme z naší lidské přirozenosti všichni vlastně docela křehcí a spoustu problémů nemůžeme dostatečně zvládnout bez pomoci.
Použitá literatura
Barkus, E. (2020). Effects of working memory training on emotion regulation: Transdiagnostic review. PsyCh Journal, 9(2), 258–279. https://doi.org/10.1002/pchj.353
Fonagy, P., & Target, M. (2005). Psychoanalytické teorie: Perspektivy z pohledu vývojové psychopatologie. Portál.
Hřebíčková, M. (2011). Pětifaktorový model v psychologii osobnosti: Přístupy, diagnostika, uplatnění. Grada Publishing a.s.
Kuhl, J., & Baumann, N. (2021). Personality systems interactions (PSI theory): Toward a dynamic integration of personality theories. In J. F. Rauthmann (Ed.), The Handbook of Personality Dynamics and Processes (pp. 709–730). Academic Press. https://doi.org/10.1016/B978-0-12-813995-0.00027-3
McWilliams, N. (2015). Psychoanalytická diagnóza. Portál.
Mitchell, S. A., & Black, M. J. (1999). Freud a po Freudovi: Dějiny moderního psychoanalytického myšlení. Triton.
Rothbart, M. K., & Posner, M. I. (2015). Temperament, Attention, and Developmental Psychopathology. In D. Cicchetti & D. J. Cohen (Eds.), Developmental Psychopathology (1st ed., pp. 465–501). Wiley. https://doi.org/10.1002/9780470939390.ch11
Zaccaro, A., Piarulli, A., Laurino, M., Garbella, E., Menicucci, D., Neri, B., & Gemignani, A. (2018). How breath-vontrol can change your life: A systematic review on psycho-physiological correlates of slow breathing. Frontiers in Human Neuroscience, 12, 353. https://doi.org/10.3389/fnhum.2018.00353