(Čas na přečtení: cca 7 minut)
Trauma znamená situaci, ve které dojde k přetížení zvládací kapacity psychiky a organismu, člověk tak nemá danou situaci pod kontrolou a utrpí tak obvykle jeho sebedůvěra a důvěra v to, že je svět dostatečně dobrý. To, co je pro zdravého dospělého běžná a zvládnutelná stresová zátěž, může být pro dítě traumatické. Citlivost na trauma je vysoce individuální. Rozlišujeme 3 základní typy traumatu: Akutní trauma souvisí s jednorázovou extrémní situací, jako je třeba dopravní nehoda nebo situace, kdy se člověk stane obětí kriminálního činu. Chronické trauma spočívá ve vystavení různorodým bolestným a zraňujícím situacím, příkladem je domácí násilí. Komplexní trauma značí zakoušení mnohočetných traumatických událostí, které jsou obvykle invazivní interpersonální povahy (tedy činěné jiným člověkem, který nerespektuje hranice oběti); dosti typické přitom bývá, že se tyto události dějí zvláště zranitelnému jedinci, jako je malé dítě.
Komplexní trauma je zvláště závažné, neboť daný člověk, který se stal jeho obětí, obvykle nemá příliš zkušeností s úspěšným zvládáním náročných situací. Komplexní trauma tak zanechává hluboké stopy v duši člověka, které jsou mnohdy nevědomé a vedou k nízkému sebehodnocení. Daný člověk si ani neuvědomuje, že něco není v pořádku, neboť vlastně „od nepaměti“ prožíval podobným způsobem. Vysokou míru úzkosti nebo třeba potřebu ustupovat, aby druhé nepodráždil, považuje za přirozenou. Případně si začne při srovnání s ostatními uvědomovat, že je v něčem jiný, zranitelnější, ale považuje to jednoduše za součást své přirozené povahy.
Rozlišujeme několik typických reakcí na komplexní trauma: Prvním z nich a patrně vývojově nejranějším (neboť jsou využívány evolučně pradávné obranné mechanismy) je „zamrznutí“. Jedná se vlastně o analogii chování zvířete, které předstírá mrtvého, aby mělo větší šanci zmást predátora. Člověk tedy ustrne, disociuje (tj. nevědomě odštěpí vědomou vzpomínku na traumatickou událost), v některých modalitách vlastně nevnímá, necítí. Převažuje u něj pasivita a tendence mnohé v životě „přetrpět“. Důležité je, že toto nastavení přetrvává i dlouho po traumatických událostech. Zatímco dříve bylo i užitečné, aby nebylo například dítě opakovaně zahlcováno až hrozivými vzpomínkami, tak v současnosti je toto ustrnutí převážně na škodu, neboť takový klient nedokáže dostatečně těžit z běžných forem pomoci a těšit se v plné míře z dobrých vztahů s lidmi.
Dalším způsobem reakce na trauma, která také může přetrvávat velmi dlouho, je převážně nevědomá role usmiřovatele. Takový člověk často již v raném dětství zjistil, že nemá cenu klást odpor, aby mohl vůbec přežít ̶ zvláště pokud se jednalo o dítě náročného, prudkého a nevypočitatelného rodiče. Rezignoval proto na své hranice, je velmi přátelský a ústupný, obává se byť náznaku konfliktu. Lidé jej mnohdy neberou příliš vážně a může se častěji stávat obětí dalšího, například finančního, zneužívání. Psychologická péče by měla u takového člověka pomoci s vybudováním pevnějších hranic a schopnosti postavit se sám za sebe.
Útěkář je takový traumatizovaný člověk, který z pro něj nevědomě nebezpečných vztahů s lidmi ustupuje do relativně subjektivně bezpečnější a kontrolovatelnější oblasti práce a věcných činností, stává se často workoholikem. Jeho vnitřní svět je charakterizován častými obavami a přemítáním, co mohl ještě zanedbat, kde mohl udělat chybu. Tyto myšlenky mohou mít samy o sobě obrannou úlohu před hlubšími strachy a pochybnostmi například ohledně důvěryhodnosti druhých lidí. Typická pro něj je vyšší míra úzkosti, která může dosahovat až intenzity panických atak.
Další typickou nevědomou rolí v reakci na komplexní trauma je role bojovníka, jenž se vlastně staví do pozice agresora. Opakuje tak do určité míry to, co se mu stalo, vůči druhým. S využitím psychodynamické terminologie bychom řekli, že se vlastně identifikuje s agresorem. Jedná tvrdě, útočně, rebelantsky, necitlivě. Za drsnou fasádou se však skrývá hluboká bolest.
Dále se vyskytují různé kombinované typy, v jejichž chování a prožívání se slučují prvky z čistých typů popsaných výše, třeba ústupný a ochotný workoholik (kombinace usmiřovatele a útěkáře).
Z hlediska přístupu psychologa je vhodné využívat jak tradičnější strategie shora dolů (top-down strategie), které staví na rozhovoru s klientem a na objasňování mezilidských vzorců, tak částečně spoléhat na strategie zdola nahoru (bottom-up strategie), které jsou obecně vhodné pro práci s traumatem a kladou důraz primárně na vnímání vlastního těla a dechu. V populární knížce Tělo sčítá rány píše světoznámý psychiatr Bessel van der Kolk o klíčovém přínosu jógy a na tělo orientovaných přístupů k léčbě traumatu. Důležité totiž není jen porozumění tomu, jak vlastní obranné mechanismy působí a proč se například opakují určité vzorce v jednání s důležitými lidmi, ale ještě podstatnější bývá přeladění psychiky a vlastně organismu z chronifikovaného traumatického stavu na nastavení, které je blízké normálnímu fyziologickému stavu, ve kterém se člověk dokáže v době odpočinku vracet k přirozené relaxaci a není chronicky pasivní (hypoaktivován) nebo naopak nadměrně vybuzen.
Kombinace obou strategií je mi osobně blízká, z psychologického rozhovoru stavím na léčivém účinku pracovního vztahu s klientem, ve kterém uplatňují empatický přístup a snahu o porozumění jedinečnému světu a prožívání klienta. Z tělově orientovaných přístupů využívám mnohé techniky, z nichž některé může klient provádět i doma mezi sezeními, aby se tak psychologické konzultace dostatečně promítly i na tělesné a emocionální rovině a pomohly tak s žádoucím nastavením organismu, které souvisí například s rovnovážnější aktivací periferního nervstva (sympatiku a parasympatiku).
Máte-li pocit, že se Vám dlouhodobě opakují neblahé situace v jednání s lidmi, případně jste chronicky unavení, schází Vám chuť k jídlu, srdce Vám častěji bije jako o závod, více se potíte, cítíte se nervózní a nevíte, s čím to vlastně souvisí? Zvláště v případě, že máte určité podezření, že jste zažili nedostatečnou nebo příliš zahlcující péči v dětství nebo nějakou zvláště náročnou a bolestivou situaci, může být určitě na místě se obrátit na psychologa. Ráda Vás přivítám na první konzultaci ve své psychologické praxi a věřím, že můžeme společně najít cestu, jak Vám pomoci.